Klub vojenské historie Moravský Žižkov

Muna - pověsti a skutečnosti

 

Muna – pověsti a skutečnosti

 

Vzpomínky pyrotechnika - rukopis

 

 

S lokalitou Boří Les, nebo též Boří Dvůr jsem se poprvé „seznámil“ v roce 1960, kdy jsem byl do tohoto prostoru odvelen jako voják základní služby vojsk MV. Jako takový jsem měl možnost, obzvláště jako velitel družstva psovodů, prošlapat, či spíše proběhat, celý tento prostor více než dokonale. Tehdy poprvé jsem uslyšel o existenci bývalé muniční továrny, a chtě nechtě se začal také seznamovat s jejími neblahými pozůstatky v podobě různorodé munice, po které jsme místy šlapali jak po nějakých popadaných větvích suchých stromů. Tehdy mne ani z legrace nenapadlo, že tato skutečnost v budoucnu zásadně ovlivní celou moji budoucnost. 

 

I když 15 let po válce, obrovský prostor v okolí bývalé německé muniční továrny byl stále doslovně posetý neskutečným množstvím volně poházené munice, vržené do prostoru obrovskou silou výbuchů při likvidaci muničních skladů rozmístěných po lese. Tato skutečnost tehdy dělala vrásky snad jen pracovníkům Lesního závodu pro ztížené pracovní podmínky. Ostatní občané se do tohoto prostoru dostávali jen velmi zřídka vzhledem k existenci hraničního a zakázaného pásma. A tak munice v té době ohrožovala „jen“ lesáky a vojáky, kteří byli v tomto směru dostatečně poučeni. 

 

Zhruba v polovině šedesátých let (dnes již minulého století) se zdálo, že se začíná přece jen blýskat na lepší časy, a že se problém munice přece jen začíná řešit. Do prostoru byli od ČSLA na nějaký kratší čas odveleni vojáci základní služby -ženisté, pod velením důstojníka-pyrotechnika, kteří začali systematicky munici vyhledávat, odstraňovat, a vyčištěné prostory zaznamenávat do katastrálních map pro potřebný přehled hlavně pracovníků Lesního závodu vzhledem k bezpečnosti při těžbě a zalesňování. Úmysl jistě chvályhodný, jenže… 

 

I když byla snaha velitelů-pyrotechniků sebevětší, vojáci situaci poněkud svérázně měnili, samozřejmě ve svůj prospěch. Protože se jim prostě nechtělo pořád kopat a kopat, což bylo vzhledem nejen k množství munice, ale ještě většímu množství střepin téměř na každém kroku, jednoduše praporky, které označovaly místa, kde se dle signálu něco nachází vytáhli, a šli vesele dál. Protože se na již prohledaná místa nikdy nevraceli, nemohl jim nikdo nic dokázat. A velitel-pyrotechnik nemohl být všude a všechno vidět, protože byl sám na několik skupin vojáků, a ti si dávali jo pozor, aby je při tom neviděl. Toto je bohužel skutečnost, kterou může potvrdit řada bývalých vojáků Pohraniční stráže, kteří v těch prostorách vykonávali službu a činnost ženistů sledovali ať již ze zvědavosti, nebo ze služebních důvodů. 

 

Toto všechno byl zřejmě důvod, proč se v pozdější době při různých stavebních pracích a lesní těžbě nacházela munice tam, kde již dávno podle mapových záznamů být neměla. Ke zjištění tohoto faktu napomohlo především zahájení budování vojenské střelnice a přilehlých výcvikových prostorů, a to právě v místech, které byly již podle mapových záznamů od munice vyčištěny. Vzhledem k tomu, že jsem byl ustanoven správcem celého tohoto výcvikového prostoru, byl jsem přítomen u veškerých prací od jejich zahájení až do úplného ukončení. A tak jsem mohl také být očitým svědkem toho, co se při zahájení zemních prací začalo před buldozerovou radlicí pár centimetrů pod povrchem objevovat. Munice všeho druhu a všech možných ráží „pochodovala“ před buldozerem v takovém množství, že to šokovalo i zkušené krajské pyrotechniky z Brna, kteří nestačili k nálezům vyjíždět a tyto odvážet a likvidovat. Bylo to pro všechny zainteresované strany velice časově a ekonomicky náročné, stroje kvůli nebezpečí výbuchu víc stály než pracovaly, protože dokud nebyla munice od buldozeru odborně odstraněna, muselo se čekat, až pyrotechnici z Brna přijedou. A jen s municí odjeli, už byla nalezena další, a protože mobilní telefony tehdy ještě nebyly, muselo se čekat, až se vrátí zpět do Brna, kde na ně čekal telefonický vzkaz, že mohou přijet opět. A tak pořád dokola. 

 

Tato neúnosná situace se stala hlavním důvodem toho, že jsem byl v roce 75 odeslán do pyrotechnického kurzu ve VVVTŠ Martin, kde jsem absolvoval kurz pomocného, a posléze odborného pyrotechnika. Teď již práce mohly pokračovat bez přerušování, nemuselo se na nikoho a na nic čekat. A protože jsem absolvováním kurzu získal nejen oprávnění k pyropracem, ale i technické vybavení, začal jsem se zajímat nejen o prostor budované střelnice, ale i o okolní lesní prostory. Zajímalo mne, jak to asi vypadá v neprohledaných prostorách, když v těch „prohledaných“ se nachází taková kvanta munice. Výsledek mých „soukromých“ akcí byl natolik překvapující, že mne někteří pracovníci Lesního závodu podezírali z toho, že tam munici přenáším a zakopávám, abych se dělal „zajímavým“. Až když si sami určili místa, kde mám hledat, a výsledek byl stále stejně alarmující i za jejich přítomnosti, začalo se všechno konečně po dlouhých desetiletích řešit. Největší zásluhu na tom měl vedoucí polesí Valtice pan Hledík, který v tomto směru dokázal téměř nemožné, a prosadil systematický dlouholetý průzkum a následné odminování celého prostoru. Tímto úkolem byla pověřena skupina pracovníků Geofyzika Brno, která svým technickým vybavením a osobní zainteresovaností odvedla kus poctivé práce. 

 

Vzhledem k tomu, že jsem se pyrotechnické práci v uvedených prostorách věnoval přes dvacet let, rád bych v další části uvedl a fotograficky dokumentoval to, na co byla továrna hlavně zaměřena, co jsem v průběhu těch dvaceti let nacházel, co jsem si tedy vlastnoručně „osahal“, a o čemž tedy nemůže být pochyb. Ale také to, o čem se jen povídá, ale co jsem nikdy osobně nenašel, ani neviděl.  

 

Téměř veškerá produkce továrny byla zaměřena na kompletaci dělostřelecké munice všech tehdy používaných ráží a její následný odsun na frontu. Záměrně neříkám, že tam byla munice kompletně „vyráběna“, protože z některých tehdejších zdrojů vyplývá, že v továrně byly náboje pouze kompletovány z dovážených komponentů. O tom svědčí i některé skutečnosti, o kterých se zmíním později. Z továrny tedy byly expedovány dělostřelecké náboje střední a velké ráže, ale také do velkorážových kulometů a protiletadlových kanonů. Z dělostřeleckých nábojů byly v největší míře zastoupeny náboje tříštivé, trhavé, tříštivotrhavé, protibetonové a protipancéřové, v poněkud menší míře to byly náboje, respektive střely zápalné, dýmové a kumulativní (průpalné), dále pak časovací a šrapnelové. Pokud se týká ráží, nejvíce se nacházely střely ráže 75 mm,  122mm, 152mm. V menší míře pak střely ráže 85mm, 51mm a dělostřelecké minometné granáty ráže 82mm. Ke všem těmto střelám také samozřejmě patří nálezy dělostřeleckých zapalovačů všech tehdejších typů a druhů podle účelu použití, a to rozbušné, roznětné, a časovací, hlavové, dnové a boční. A také zápalkové šrouby do dělostřeleckých nábojnic větších ráží. Co se nacházelo opravdu v minimálním množství, byly věhlasné „pancéřové pěsti“neboli „panzerfausty“, a překvapivě málo ruční granáty. A co se vůbec nenašlo, byly letecké pumy, a námořní miny, t. z. ježci, o kterých se hodně hovořilo, ale nikdy nebyla nalezena ani střepina z této obávané munice. 

 

Co se však našlo také ve velkém množství, byly tzv. nasazovací rakety, neboli „Stiel-granaten“, a to ve dvou rážích a třech verzích. První dvě verze byly zkonstruovány pro odpalování z kanonů ráže 37mm s bojovou-výbušnou hlavicí ráže 150mm pod označením 3, 7cm Stiel Gr 41Ub, které byly ve vývoji od roku 1941. Druhá verze je ve stejné ráži, pod označením 3,7cm Stiel Gr 42(t)Bl, a pochází vývojově z roku 1942. Rozlišnost mezi těmito dvěma verzemi spočívá především v mohutnějším stabilizátoru letu, což umožňovalo lepší balistické vlastnosti.  

 

Třetí verzí byl nasazovací granát 15cm Stiel-Gr 42, vývojově rovněž z roku 1942, který se začal zkoušet a používat až v roce 1944, de facto až ke konci války. Byla to zmodernizovaná verze předcházejících dvou typů Gr 41 a 42, které byly nepřesné a balisticky nespolehlivé. Byly používány na velmi krátké vzdálenosti,  a to na vzdálenosti 50, 100, 150, 200 a 250 metrů, přičemž střela letěla rychlostí 100 m za vteřinu. Při střelbě na vzdálenost 250 metrů činila výšková úchylka 71 cm a stranová 67 cm. Destrukční účinek v cíli byl však značný. Dle vlastních zkušeností probila jediná tato střela železobetonovou stěnu podzemní nádrže o tloušťce 80cm úplně hravě. 

 

U zmodernizované verze 15 cm Stiel-Gr 42 byla zásadní úpravou změna stabilizátoru letu, který u této střely činily 3 stabilizační křidélka rozmístěná po 120 stupních na těle střely, která se zasouvala do tří trubkových výběžků na těle střely, a zajišťovala se u každého křidélka jedním aretačním kolíkem. Pokud nebyla střela použita, bylo možno stabilizátory zase sejmout. Střely se vystřelovaly z odpalovací trubky, podobné minometné hlavni. Bylo to odpalovací zařízení něco mezi kanonem a minometem, ráže 150mm. Bojová hlavice měla průměr 300mm! Střely se vyráběly ve třech váhových kategoriích, a to 8,5kg, 54kg a 70kg. Díky inovovanému stabilizátoru byly velmi přesné, na vzdálenost 1km byla úchylka střely pouze 28cm! Tyto střely se používaly k boření těžkých pevnostních objektů, bunkrů a různých objektů při dobývání měst apod. Jedna střela střední váhy byla schopna „vybourat“ z odstřelovaného objektu až 8 tun betonu!

  

Jak starší, tak i tyto modernizované střely byly odpalovány z odpalovacích zařízení za pomoci šňůry z úkrytu, vzdáleného od místa střelby 10-15 metrů, kvůli bezpečnosti obsluhy.

  

Hlavové zapalovače byly stavitelné na okamžitý nebo zpožděný účinek, čímž byl ovlivněn účinek v cíli podle potřeby. Při okamžitém výbuchu byl vytvořen kráter o průměru 2 metry a hloubce 0,5m, při zpožděném výbuchu byl vytvořen kráter o průměru 5 metrů a hloubce 1,70 metru!

 

 Ve druhé světové válce však již k masivnějšímu nasazení této munice již nedošlo. Zato ale byla tato zbraň ve výzbroji západních armád až do roku 1957! 

 

Některé problémy se vyskytovaly i u další munice, která byla ve zdejší lokalitě nalezena, a to u rotačních, tříštivotrhavých raket ráže 2l0mm, které měly označení 21cm Wurfgranate 42 Spreng. Tyto byly odpalovány ze salvových raketometů, které měly 5 hlavní, a byly umístěné na dvoukolové přívěsné lafetě. Rakety měly podobu dělostřeleckého granátu velké ráže, uvnitř hnací (spalovací) komory bylo uloženo 18 kg hnací prachové náplně v podobě kulatiny o průměru 7cm a délce 70cm. Celá hnací komora se uzavírala našroubováním tryskového dna s 22 šikmými, tangencionálně vyhnutými (16°) tryskami o průměru 5mm ve spodní části, které se rozšiřovaly až na šířku 20mm ve vrchní části. Bojová hlavice byla plněna tritolem o hmotnosti 9,2kg, a na horní část hnací náplně se jednoduše šroubovala. Odpalovala se elektricky, pomocí elektrického zápalkového šroubu umístěného v malé trysce ve středu tryskového dna. Celková hmotnost rakety byla 112,6 kg, rychlost rakety 320m/s, dostřel 7850 metrů. Rakety se vypouštěly postupně, nejkratší možný interval mezi výstřely byl 1,5s. Vzhledem ke značné hmotnosti rakety a tím špatným balistickým vlastnostem nebylo možno těmito střelami přestřelovat linie vlastních vojsk pro nebezpečí dopadu střely do vlastních řad. Všechny tyto rakety byly zkoušeny na zkušební střelnici v německém Kumersdorfu. Přes některé nedostatky patřily tyto rakety k nejdokonalejším salvovým raketám používaných od roku 1943. Vzhledem k tomu, že se těchto raket našlo v prostoru bývalé muničky od konce války až po současnost pouze šest kusů, lze se pouze dohadovat, jestli se podařilo Němcům při ústupu z továrny všechny ostatní přednostně zničit nebo odvézt, a nebo se jich tam nacházelo opravdu jen pár kusů, a potom tedy za jakým účelem. Není také bez zajímavosti fakt, že dle tvrzení několika ruských důstojníků a generálů, kteří měli možnost jak nasazovací granáty, tak i výše uvedené rotační rakety vidět při ukázce na střelnici Boří Les se s těmito zbraněmi od Stalingradu až po Berlín nesetkali.  

 

V závěrečné části předkládám fotografickou dokumentaci, svědčící o různorodosti munice, a zhruba také o jejím množství, které se dá z fotografií odhadnout (fotogalerie bohužel není součástí tohoto článku). Jen pro úplnost bych ještě rád uvedl počet mnou nalezené a zneškodněné munice za celou dobu těch zhruba dvaceti let, protože v tomto směru byla vedena přesná evidence. Jednalo se o 15 453 ks munice všech možných ráží a druhů, včetně nábojů do ručních pěchotních zbraní, kterých bylo z tohoto počtu něco málo přes 8 000 ks. Dále pak 6 736 ks různých druhů zapalovačů do dělostřeleckých střel a min, rozněcovačů do protitankových a protipěchotních min, zápalkových šroubů do nábojek, a detonátorů.  

 

K tomuto je nutno připočítat počty munice, kterou vyhledali za zhruba 10 let pracovníci Geofyziky Brno… 

 

Dle tohoto výčtu si lze udělat obrázek toho, jaké „dědictví“ zdejším občanům „muna“ zanechala. Ale poslední slovo ještě i tak neřekla, ještě všechno odstraněno není a ještě dlouho asi nebude. Nejsou na to finanční prostředky. Přesto všechno díky vedoucímu Polesí Valtice se podařilo uskutečnit vyčištění těch nejvíce „zamořených“ prostor, zbylé prostory jsou již jen okrajové, s daleko menším výskytem munice.  

 

Závěrem považuji ještě za velmi důležité zmínit se o tom, čím byla a stále ještě je munice v prostorách okolo bývalé muničky nejvíce nebezpečná. 

 

 Konstrukce zapalovačů do dělostřeleckých granátů, které jsou nezbytné pro přivedení výbuchu granátu při dopadu na cíl, jsou konstruovány tak, aby při manipulací s nimi před výstřelem nemohlo dojít, např. při pádu na zem, k nechtěnému výbuchu, a tím ohrožení obsluhy děla. Proto jsou zapalovače konstrukčně zajištěné. K odjištění dochází až po výstřelu a opuštění hlavně děla, a to ve vzdálenosti zhruba 80metrů od hlavně děla, a to tak, že vlivem prudké rotace střely a odstředivé síly dochází uvnitř zapalovače k posunutí zajišťovacích součástek tak, že nápichová jehla se posune proti rozbušce, a po nárazu na cíl tuto „nabodne“ a tím ji přivede k výbuchu. Výbuch rozbušky přivede k výbuchu počinovou náplň, a ta svým výbuchem přivede k výbuchu trhavinu v celém granátu. Je to taková malá řetězová reakce. Vzhledem k tomu, že veškeré dělostř. granáty v Bořím lese „proletěly“ po obrovském výbuchu jejich skladů nějakou vzdálenost vzduchem, a navíc díky své váze a rychlosti tvrdě dopadly na zem, mohlo u nich dojít, a také i docházelo, k jejich úplnému, nebo částečnému odjištění. Potom už stačí u takové střely nějaký neopatrný pohyb či úder, a dílo zkázy je tu. A žádný z nás samozřejmě dnes nemůže vědět, jak která střela letěla daleko, jak se otáčela apod. Tudíž nelze nijak zjistit, která střela je odjištěna, zajištěna, nebo tak něco mezi tím. A tvrzení některých „vševědů“, že po tolika letech „to už nemůže fungovat“, protože je to už rezavé apod., je naprosto zcestné a nezodpovědné. Všechny takové mohu ubezpečit, že uvnitř zapalovačů, které jsou hermeticky uzavřeny, je jejich mechanismus jako nový, a naprosto funkční! Dokonce ještě voní tehdejším zbrojním olejem! A nápichové jehly jsou tak ostré, že by jim to mohla závidět leckterá injekční jehla. Takže vážně neriskujte!

 

 

Zdroj: Muna - vzpomínky pyrotechnika, rukopis

text poskytl: David Varner, www.davar.cz/badatelna

© Historik KVHMZ 2009-2010 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode