Klub vojenské historie Moravský Žižkov

Poštorenská továrna na smrt

 

Bývalá muniční továrna Muna

 

 

V poslední době je opět aktuální bývalá německá muniční továrna Muna, v Břeclavi - Poštorné, v Bořím les.

 

Protože se na internetu objevují různé zkreslené informace, rozhodl jsem se, že bude potřeba něco napsat, aby se až tolik nepřehánělo...

 

 

Fotogalerie zde: picasaweb.google.com/CzechJoker/MUNA# 

 

 

HISTORIE TOVÁRNY SMRTI:

 

 Heeresmunitionsanstallt in Lundenburg Unter Themenau

 

Poloha:

 

Muniční továrna Muna se nachází ve velmi zalesněné, celkem rovinaté oblasti - v Bořím lese. Toto místo nebylo vybráno Nacisty náhodou. Nedaleko jsou hranice s Rakouskem, hustý porost dostatečně chránil továrnu před spojeneckými bombardéry a celá továrna byla napojena na železniční síť. Kolem továrny vede systém bunkrů (Československého lehkého opevnění z 30. let) Rozloha Muny se dá odhadovat asi na 100 hektarů.

 

Infrastruktura:

 

Celým výrobním komplexem vedly desítky kilometrů železnice a železničních vleček.

 

ilustrační mapka:

 

 

Budovy byly převážně zděné, ostatní přilehlé budovy, pracovní a zajatecký tábor byl z většiny dřevěný. Po celé Muně byla hustá síť cest, propustků mostů a chodníků. Dodnes zde nalezneme pozůstatky těchto fragmentů. Pod celým Bořím lesem je hustý vodovodní systém. Před válkou sloužil jako zdroj pitné vody. Na několika místech v lese jsou podzemní rezervoáry na vodu. Němci je využívali, jako zásobníky vody, pro případné hašení požárů.

  

 

Dneska zde nalezneme už jen několik kanalizačních šachet, mostů, propustků, vodních rezervoárů, zbytky základů domů a hromady munice, která je skoro všude...

 

Organizace továrny: 

 

Nad celým výrobním provozem Muna - držely dohled, na chod a pořádek, jednotky SS. Jednalo se o příslušníky SS-Totenkopf-Stondorten.

Velitelem zde byl SS-Sturmbannfuhrer Ing. Adolf Weiss

 

Pracovní síly:

    

Kromě Rusů a totálně nasazených zde také pracovali zajatci z Belgie, Francie a Srbska. Do práce byli také zařazeni maďarští židi, kteří byli umístěni v malém koncentračním táboře, nedaleko bývalé cihelny.

 

V Muně pracovali obyvatelé z okolních obcí. Němečtí okupanti tehdy prokázali své výborné organizační schopnosti. Zaměstnanci z Poštorné a Charvatské Nové Vsi byli do továrny dopravováni dvěma autobusy, každá obec měla k dispozici jeden. Pro ty, ze vzdálenějších okolních obcí byl přistaven v Břeclavi na nádraží pravidelně osobní vlak s několika vozy. Zaměstnance přepravil zdarma až na nádvoří závodu. Protože část továrny jela na dvou i třísměnný provoz, byla doprava do Muny i z Muny zajišťována několikrát denně.

 

Každý z těchto pracovníků měl průkazku s fotografií, aby se do přísně tajného objektu nedostala nepovolaná osoba. Průkazka sloužila nejen ke vstupu do továrny a příslušného konkrétního provozu, ale také jako volná jízdenka na výše zmíněný zaměstnanecký vlak. Protože v továrně se pracovalo na směny, jezdil vlak do Muny několikrát denně. Ne všichni zaměstnanci však byli z blízkého okolí.

 

Další pracovníky dodaly tzv. Arbeitsamty (úřady práce) i ze vzdálenějších oblastí protektorátu Böhmen und Mähren. Pro ně byl zřízen tábor s kapacitou cca 300 lidí východně od dnešní silnice na hraniční přechod. Další skupinou pracovníků byli totálně nasazení z obsazených oblastí Sovětského svazu. Pro ně byl postaven tábor nedaleko dnešní Čerpací stanice OMV. Obyvatele ruského lágru bylo snadné rozpoznat podle označení OST na prsou. Základem jídla byla kaše z krmné řepy určené původně pro dobytek, tzv. kvaka.

 

 Výroba:

 

Po celou dobu okupace byly z továrny expedovány dělostřelecké náboje střední a velké ráže, ale také munice do velkorážových kulometů a protiletadlových kanónů. Z dělostřeleckých nábojů byly v největší míře zastoupeny náboje tříštivé, trhavé, tříštivotrhavé, protibetonové a protipancéřové, v poněkud menší míře střely zápalné, dýmové a kumulativní (průpalné), dále pak časovací a šrapnelové. Pokud se týká ráží, nejvíce se vyráběly střely ráže 75 mm, 122 mm a 152 mm. V menší míře pak střely ráže 85 mm, 51mm a dělostřelecké minometné granáty ráže 82 mm. Ke všem dělostřeleckým střelám se samozřejmě vyráběly zapalovače všech tehdejších typů a druhů podle účelu použití (rozbušné, roznětné a časovací). Dalším produktem byly zápalkové šrouby do dělostřeleckých nábojnic větších ráží. V malé míře byly vyráběny pancéřové pěsti a ruční granáty. Naopak ve velkém množství byly vyráběny tzv. nasazovací rakety, neboli „Stiel-granaten“.

 

Ochrana a obrana:

 

Ochranu Muny zajišťovali příslušníci SS-Waffen (TS), vzdušnou ochranu měla na starosti Luftschutz (civilní protiletecká ochrana), která měla posádku v cukrovaru. V případě potřeby byly nasazeny jednotky Wehrmachtu z břeclavské posádky.

 

Spojenecké nálety:

 

1. dubna 1944 byl proveden spojenecký nálet na Břeclav. Při tomto náletu byla také zasažena Muna. Pravděpodobně se jednalo o náhodné zasažení továrny. Byly zasaženy výrobní linky a sklady. Vypuklo zde celkem 38 požárů.

 

2. nálet se uskutečnil dne 20. listopadu 1944. Ze základen v Itálii se postupně zvedlo 476 bombardérů 15th AF, jež měly za cíl chemičku Blechhammer Süd ve Slezsku, kde se vyráběl syntetický benzín. Počasí však stálo proti americkým letcům, a tak se velitel rozhodl neriskovat a změnil cíl náletu dvou ze tří svazů — 192 strojů bombardovalo buď původní cíl nebo Přerov — na Brno, přičemž z 284 zbývajících se oddělilo několik skupin letounů a vydalo se bombardovat nádraží v Hodoníně a Břeclavi.

 

Zcela zničena byla čtvrt Dubič, náměstí a mnoho dalších objektů. Nádraží bylo poškozeno jen lehce, Muna neutrpěla ani zásah.

 

Odboj:

 

Spolupráce odbojových skupin na Břeclavsku s výsadkem CLAY-EVA začala na počátku léta 1944 a pokračovala až do března 1945. Tato výsadková skupina se včlenila do partyzánských oddílů a pomáhala v osvobozování republiky. Neustále jim bylo v patách Gestapo. Jejich největším úspěchem na Břeclavsku bylo zjištění mnoha informací o Muně. V srpnu 1944 úmyslně poškodili osm vagónů, které následně explodovaly. Dále také skupina Clay informovala o opevňovacích pracích a pohybu německých vojsk v okolí Břeclavi. Též informovala o umístění zajateckých táborů.

 

Skupina Clay - Eva

Foto z roku 1943. Zleva radiotelegrafista Čestmír Šikola, šifrant Jiří Štokman a velitel Antonín Bartoš.

 

Sabotáže:

 

Samotní vězni, tedy pracovníci Muny, se podíleli na různých sabotážních akcích ve výrobě. I když museli reklamovanou munici nadpracovat místo volna, nenechali se od své činnosti odradit. Rodinu Posádkových, kteří bydleli jen kousek od továrny ve strážním domku u nádraží, probudily jedné noci na sklonku roku 1944 silné detonace. Jejich příčinu uhodli celkem hladce. Do vzduchu vyletěly tři vagony s municí, připravené k expedici na frontu. Sabotáž zastihla Gestapo nepřipravené a kromě hmotných škod představovala i značnou morální vzpruhu pro vězně. Zanedlouho následoval další atentát. Krátce po té, kdy ze závodu odjížděl vlak s osmnácti vagóny munice (vlak pak čekal na nádraží Boří les na volnou kolej na Břeclav), pustili proti němu po stejné koleji tři vozy plné střeliva. Náraz by znamenal explozi, jenže Němci byli tentokrát ostražitější. Telefonem přikázali hradlaři Posákovi přestavit výhybku. Podařilo se mu doběhnout včas a výměnu přehodit. Vagóny na vlak sice nenajely, ale převrátily se. Hradlař Posák nemohl jednat jinak, protože neposlechnout by pro něj automaticky znamenalo smrt. I tak došlo ke škodě na převrácených nákladních vozech a na rozsypané munici. Expedice byla zpožděna a Gestapo opět vyšlo na prázdno.

 

 Fronta se blíží:

 

Již od  prosince 1944 byly nuceně nasazování muži (od 18-ti do 60-ti let) na opevňovací a zákopové práce v okolí Břeclavi, aby tak připravili Němcům půdu na obranu hranic, před vpádem Rudé armády. Kolem Muny byl vybudován důmyslný systém zákopů a pozic pro dělostřelecké baterie a protivzdušnou obranu. Využito k obraně bylo také ČS opevnění.

Na přelomu roku 1944 a 1945 bylo jasné, že konec války se nezadržitelně blíží. Němci proto začali s vlastní postupnou likvidací továrny. Provoz se v dubnu 1945 zastavil a Nacisti z továrny odváželi vše, co se dalo. Stačili však odvézt jen malý zlomek, toho co tam bylo, protože fronta postupovala rychleji, než čekali.

Nakonec Němci uprchli a v továrně, naplněné doslova "po střechu" nevyexpedovanou municí, zůstalo několik stovek nucených pracovníků. Nebezpečí se stupňovalo s přibližováním fronty, protože jediný zbloudilý dělostřelecký granát by způsobil pohromu gigantických rozměrů.  Vězni se rozprchli po okolí a ve sklepích přečkávali spolu s místními obyvateli přechod fronty.

 

 Osvobození:

 

Poštorná a tedy i továrna Muna, byla osvobozena po těžkých bojích 21. dubna 1945 Rudou armádou. Na osvobození se podílely tyto sovětské jednotky: 375. a 27. střelecký prapor ze 7. gardové armády - generálplukovníka M. S. Šumilova. Proti nim stála ustupující německá 8. armáda generála H. Kreysinga (skupina armád "Jih"). Byli to převážně vojáci z 46. pěší divize a pancéřové divize Feldherrnhalle II.

 

Konec - zánik:

 

Osvobozenecké ruské jednotky ihned obsadily zbrojařský komplex v Bořím lese. Teprve nyní bylo možné projít celý labyrint objektů Muny, se všemi vlečkami, provozy, sklady a dalšími objekty. Ruské velení rozhodlo, že podobný podnik nebude ČSR po válce potřebovat a nařídilo vyhození do vzduchu. Likvidace byla však provedena velmi nedbale a výsledkem bylo, že munice byla rozmetána po celém lesním areálu. Mohlo by se zdát, že výbuchy odpálenými ruskými ženisty, se historie Muny uzavřela. Ve skutečnosti jen začala další, tentokrát poválečná kapitola. Vojenští ženisté se sice snažili hned po válce les očistit, ale munice bylo takové množství, že po vyhlášení hraničního pásma byl beztak nepřístupný les raději ponechán svému osudu.

 

 Upozornění:

 

Návštěva bývalého zbrojního závodu Muny je jistě zajímavá, při průzkumu však dbejte zvýšené opatrnosti a v žádném případě nemanipulujte s nalezenou municí.

 

 

Slovo zkušeného pyrotechnika na závěr:

 

Čím byla a stále ještě je munice v prostorách okolo bývalé muničky nejvíce nebezpečná? Konstrukce zapalovačů do dělostřeleckých granátů, které jsou nezbytné pro přivedení výbuchu granátu při dopadu na cíl, jsou konstruovány tak, aby při manipulací s nimi před výstřelem, například při pádu na zem, nemohlo dojít k nechtěnému výbuchu, a tím ohrožení obsluhy děla. Proto jsou zapalovače konstrukčně zajištěny. K odjištění dochází až po výstřelu a opuštění hlavně děla, a to ve vzdálenosti zhruba 80 m od hlavně děla. Vlivem prudké rotace střely a odstředivé síly dochází uvnitř zapalovače k posunutí zajišťovacích součástek tak, že nápichová jehla se posune proti rozbušce, a po nárazu na cíl tuto „nabodne“ a tím ji přivede k výbuchu. Výbuch rozbušky přivede k výbuchu počinovou náplň, a ta svým výbuchem přivede k výbuchu trhavinu v celém granátu. Je to taková malá řetězová reakce. Vzhledem k tomu, že veškeré granáty v Bořím lese „proletěly“ po obrovském výbuchu jejich skladů nějakou vzdálenost vzduchem, a navíc díky své váze a rychlosti tvrdě dopadly na zem, mohlo u nich dojít k jejich úplnému nebo částečnému odjištění. Potom už stačí u takové střely nějaký neopatrný pohyb či úder, a dílo zkázy je tu. A žádný z nás samozřejmě dnes nemůže vědět, jak která střela letěla daleko, jak se otáčela apod. Tudíž nelze nijak zjistit, která střela je odjištěna, zajištěna, nebo něco mezi tím. A tvrzení některých „vševědů“, že po tolika letech „to už nemůže fungovat“, protože "je to už rezavé" apod. , je naprosto scestné a nezodpovědné. Všechny takové hrdiny mohu ubezpečit, že uvnitř zapalovačů, které jsou hermeticky uzavřeny, je jejich mechanismus jako nový, a naprosto funkční! Dokonce ještě voní tehdejším zbrojním olejem! A nápichové jehly jsou tak ostré, že by jim to mohla závidět leckterá injekční jehla...

 

 

Takže vážně neriskujte!

 

 

Poděkování:

 

Velké díky si zaslouží David Varner, za poskytnuté informace!!!

 

Zdroje:

 

Badatelna, David Varner, www.davar.cz/badatelna

Masarykova univerzita v Brně, obec Poštorná, Archiv fotografií T. Klíčníka, Fronta.cz, Válka.cz

 

 

© Historik KVHMZ 2009-2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode