Popis osvobození Moravského Žižkova v obecní kronice
Válka ještě neskončila. Víme, že nás zastihne fronta, které se sotva vyhneme, neboť Hitler věří, že odpor Berlína způsobí obrat. V březnu přichází nařízení z okresního úřadu v Hodoníně, že obec musí poslat každý den 15 mužů na budování protiletadlového krytu. Vzato na vědomí, ale události rozhodly jinak.
Brzy padlo hlavní město Maďarska Budapešť, Dunaj byl překročen a s ním Karpaty. Ruská vojska se blížila k Bratislavě. V měsíci březnu bylo u nás každou noc slyšet dunění děl a na podobné práce nebylo času. V úřadech byl všude zmatek, neboť Němci začínali balit své věci. Napětí se stále stupňovalo. Dne 9. dubna letěla nad naší obcí ruská letadla a deset minut před jedenáctou zakroužilo jedno z letadel nad hasičským skladištěm a pustilo několik pum. Byla poškozena jen nepatrně silnice a zraněni dva občané: František Lokaj a Jakub Peška, jejichž zranění bylo jen lehké.
Po této události již u nás začal frontový život. Protože Němci za sebou všechno ničili, byly dělány zásoby, jimiž se povozy zásobovala fronta. Tyto zásoby byly dále od fronty. Jedna taková zásobovací kolona byla také v naší obci. Sovětská letadla tuto kolonu vypátrala a 11. dubna před polednem ji začala odstřelovat. Střely byly malého kalibru a poškodily domek Josefa Gardáše a Františka Blaty. Od té doby sovětská letadla létala dnem i nocí, a protože fronta stanula na břehu řeky Moravy, byla naše obec na úpatí fronty.
Letadla pouštěla v noci rakety, které osvětlovaly široký okruh a prozrazovaly pohyb německých vojsk. Také u nás bylo umístěno německé velitelství úseku Týnec - Tvrdonice, v domě u pana Sychry. Německého vojska v Žižkově přibývalo. Nutno poznamenat, že chování tohoto vojska bylo slušné. Jestliže něco potřebovali, o všechno slušně požádali. Říkali, že oni vědí, jak na ně pohlížíme, a že čekáme na Rusy jako na své osvoboditele, ale že budeme velmi zklamáni. Dnem a hlavně v noci trval ústup německých vojsk. Na rukávech některých vojáků bylo vidět nápisy: Krym, Sevastopol, Kavkaz a jména ruských míst, kde byly význačné boje.
Silnicí prchalo také civilní obyvatelstvo ze Slovenska a byly hnány houfy dobytka, a to hlavně krav ze státních statků. Vojáci, kteří se zúčastnili bojů na Slovensku, říkali, že ruská vojska nikoho nezadrží, že je to ohromná masa, která svojí velikostí všechno drtí a za 14 dní, nejpozději do měsíce, jest válka skončena. Vozatajové této německé kolony byli ruští zajatci z Ukrajiny a ponejvíce kozáci. Silnice byly plné vozů a dobytka. Nejvíce v noci na 14. dubna. V ulici od transformátoru bylo v každém domě plno vojska, které odešlo částečně ještě této noci, zbytek pak po páté hodině, na frontu do "Jochů". Těchto nebylo již mnoho. Ne více než prapor, u kterého byl již slabý stav. Kulomety zaujaly místo v polích, zvaných "Na Tabulách" a "Na Hrušecku". Podle jejich štěkotu jsme posuzovali blížící se frontu.
14. duben 1945 - fronta: V šest hodin zaujímá palební postavení německá baterie v "Chalúpkách" a přijíždí lehký tank, který se staví u domu čp. 5, hned za ním těžký tank od Břeclavi, stavící se za váhu. Situace se nyní stává hrozivou, protože víme, že ruská letadla mají také oči. Máme strach z bombardování. Za hodinu však tyto tanky odjíždějí. Lehký tank se staví za zahradu Jana Dobšíčka a těžký jede k Bílovicím. Baterie děl zatím mlčí. Rachot pušek a štěkání kulometů se blíží a brzy vidíme oddíl těžkých kulometů za domkem Františka Osičky, čp. 168 a hloučky Němců ustupujících zvolna vesnicí k Bílovicím.
Vojáci svinují telefon, spojující vedení, které však je již dávno pryč. Vesnice je prázdná. Vše je ukryto ve sklepích, někteří mají kryty v polích. A tu v devět hodin vidíme mohutný sloup černého dýmu jako mrak. Co se stalo? Za domem č. 32 a 33 byla naftová sonda, vyčerpaná nafta prozatím z nedostatku vagonů byla uskladněna ve vykopané jámě, kde ji bylo asi 10 vagonů. Do té jámy hodil jeden německý voják ruční granát a naftu zapálil. Položil také výbušnou nálož pod hlavní rouru, kterou se nafta čerpala. Tak měl být zapálen celý pramen, což by mělo pro obyvatele domků 32 a 33 a snad i pro mnoho jiných strašný následek. Položení nálože bylo však špatné, takže k explozi nedošlo. Katastrofa vzniklá zapálením nádrže, byla následkem mírného vánku, který táhl od rybníka, zažehnána.
Konečně rachot pušek a kulometů utichl a v jedenáct hodin se od hřbitova pozvolna, opatrně, pušky v rukách plížili vojáci, o kterých jsme se domnívali, že jsou to Rumuni. Hned však, jak jsme slyšeli "German nět tu?" jsme věděli, kdo to jest. Byli to Rusové.
První oběť. Ve sklepě Jana Maťáka, čp. 179, bylo schováno několik rodin a tu tam přiběhl ruský voják a v domněnce, že jsou to Němci, střelil do sklepa celý zásobník z automatu. Účinek byl strašný. Tři byli raněni, a to smrtelně. Jan Maťák, těžce, František Maršálek, který byl invalidou z první světové války, a Lubomír Valášek, oba do nohou (Valáškovi byla noha odňata).
Vojákům bylo nabízeno občerstvení, ale tito nechtěli ničeho, pouze vodku. Voják, který střelil do toho sklepa, byl u hřbitova zastřelen německým vojákem. Rusové šli dále za prchajícími Němci.
Baterie v Chalúpkách se přemístila na cestu k vinohradům, aniž vystřelila. Ruský postup byl tak prudký, že ani v tomto palebném postavení jim nedovolil vystřelit ani ránu. Rovněž koně, určené k těmto dělům, Rusové zajali. Němci vidouce situaci, dvě děla sami zničili a od ostatních utekli. Jedno dělo bylo postaveno za rybníkem a toto Rusové obrátili a stříleli z něho do prchajících Němců. Potom přišla druhá ruská kolona a ta zůstala u nás do příštího svítání.
V Prechově hořely šopy Karla Helingera a Josefa Šenka, kde byly umístěny stroje, nářadí a mlátička. Do "Jochových tabul" přijela spousta vozů a kočí od těchto vozů hned přiběhli do vesnice a brali krmivo, jaké bylo, krom chlebového obilí. Bylo to žito a pšenice. Do večera byly "hůry" a patra prázdné. Tomu se nemusel nikdo divit. Zásobovací základny byly daleko a z Ruska bylo umění dodat pro takovou armádu jenom střelivo. Němci za sebou ničili železnice, mosty, lokomotivy, a tak Rusové byli nuceni používat koňských potahů. Odpoledne přišli kozáci a ti brali všechny koně, bez ohledu na to, zdali byl chromý či starý. V tu dobu byl již Žižkov plný vojska.
Hrůza přišla až po poledni. Za Bílovicemi na Hradišťku se opevnila baterie děl a začala palbu na naší obec. První salva byla namířena ke škole a byl při ní zabit Jiří Hromek a poškozen domek Anny Svobodové a Oldřicha Forejtníka. Druhá salva byla do zahrad Josefa Buzrly, Josefa Polácha a Ludvíka Junga. Mezi prvními raněnými byl František Maršálek ml., který druhý den zemřel, jeho manželka Ludmila a její matka Kateřina Valášková. Tyto oběti byly raněny dosti těžce, ale byly vyléčeny. Třetí salva byla do sklepa Cyrila Šebesty, kde byli usmrceni dva vojáci - Rusové, dcery Cyrila Šebesty, 18-ti letá Marie a 22-ti letá Terezie, dále tři děti Františka Buzrly a smrtelně zraněna jeho manželka Justina do nohy, která ji byla sice odňata, ale posléze přece tato žena zemřela. Cyril Šebesta byl raněn do hlavy, ale nikterak vážně. Další salva byla do zahrady Jana Hluchého a byl zabit jeden ruský voják, 2 raněni, rovněž bylo usmrceno 7 koní a 4 raněni. Dále byl poškozen domek Václava Poňuchálka a Pavla Maršálka.
Domky Tomáše Osičky a Josefa Hromka byly poškozeny již méně. Další salva šla před hostinec Tomáše Fukse, kde byla u sálu vytlučena okna. Další salva padla za školu, a sice do ulice a poškozen byl domek Metoděje Svobody a hodně zadní část školy. Při tom byli zabiti dva ruští důstojníci.
Mezi tím přijelo ruské dělostřelectvo a zaujalo palební postavení v sadě Vladimíra Valáška a oddíl kaťuší u silnice za Poláchovým sklepem. Tyto kaťuše zahájily palbu, která působila takový hluk, jako padající trosky domu. Byly však brzy vypátrány německými letouny a zahájena na ně palba z 15 cm děl. Nebyly sice zasaženy, ale za to byly zasaženy stodoly Floriána Konečného a Vojtěcha, Karla Michalice a Tomáše, celkem tedy čtyři. V těchto stodolách bylo zabito asi 40 koní. U Michaliců ještě zachránili mlátičku, u Konečného již ne. Dva ruské tanky se postavily do zahrady Jana Osičky, kdy byly rovněž vypátrány německými letadly a shozeny na ně bomby, které poškodily zadní část Osičkova domu a zabily Josefa Tetůra a jeho syna Jaroslava Osičku.
Zatím nastal soumrak, ale Rusové sebrali mužské síly, aby dělali zákopy a kopali hroby pro jejich padlé kamarády. Hroby byly na hřbitově, u transformátoru, v parku a na různých místech, kde který padl. Dne 15. dubna hodně vojska odešlo, ale frontový život s sebou nevzali. Zůstalo zde ještě dost vojska, přijížděly zásobovací kolony, a tak měla německá letadla stále co odstřelovat. V noci snad nespal nikdo. Požáry osvětlovaly oblohu a ojedinělé výstřely stráží tento život ještě více oživovaly. U Josefa Haluzy byla skupina ruského vojska (zásobovacího oddílu), do které německé letadlo shodilo bombu, jež zabila 9 ruských vojáků a 16 koní. Toto letadlo také bombardovalo školu, kterou sice nezasáhlo přesně, ale místnost, ve které je knihovna, byla hodně poškozena.
Odpoledne přišel voják v ruské uniformě a mluvící plynně česky k Rudolfovi Konečnému a k hostinskému Pavlu Pirnusovi a Josefu Hromkovi. Jejich jména měl napsána na kousku papíru a vyzval je, aby ho následovali. Vedl je na zahradu Jana Dobšíčka, kde byli Josef Hromek a Pavel Pirnus souzeni válečným soudem a jako fašisté popraveni olovem. Rudolf Konečný byl odvezen do Velkých Bílovic, kde byl vyslýchán a pak propuštěn. Nutno poznamenat, že jmenovaní sice fašisty byli, ale ne sami, bylo jich mnohem více. Je proto domněnka, že byli někým zrazeni.
Dne 15. dubna byla ve škole zřízena nemocnice, kam byla přidělena některá svobodná děvčata, se kterými bylo slušně zacházeno. Mezi ruskými ošetřovatelkami bylo mnoho mladých žen, které byly již lékařkami. Byly zřízeny ambulance, kam byli dováženi ranění, ošetřeni a dále odváženi do polní nemocnice. Dříve než byla nemocnice zřízena u nás, byli odváženi do Hodonína. Jedna ambulance byla zřízena v domě č. 5.
Obec musela dodávat pro polní kuchyni dobytek. V několika domech byly zřízeny ambulance pro raněné koně. Těžce ranění koně se ponechávali osudu a lehce ranění se dávali do léčení.
Hluk fronty se pomalu vzdaloval a občané se zabývali odklízením mrtvého dobytka, který zakopávali do Hliníků.
Fronta se přesunula k Brnu, o které byly sváděny tuhé boje, a ruská vojska musela dokonce několikrát ustoupit. Konečně německá vojska ustoupila k Moravskému krasu, kde se očekávaly rovněž tuhé boje. Avšak nepřišlo k nim, neboť vojska sovětská se spojila se západními armádami a dobyla Berlín. Následovala kapitulace Německa. Tím byla skončena nejhorší válka v dějinách lidstva.