Koncentrační tábor Theimwald
Arbeit macht frei
Dobře známý nápis zdobil průčelí koncentračního tábora Theimwald u Muny. Děti z místních škol vyjmenují podobné tábory v Terezíně, Osvětimi, Dachau, Treblince, ale neuvěří, že by něco podobného bylo i v Břeclavi. Skutečně však tento lágr existoval. Nebyli zde pouze vězňové z Čech a Moravy, ale převážně z Ruska, dále pak z Německa, Jugoslávie i odjinud, tak, jak německá zlovůle rozhodla.
Dva za sebou postavené dřevěné baráky, zvenčí ozdobené květinami, působyli zdálky pěkným dojmem. Jen ten ostnatý drát nějak nezapadal do představ klidného domova. Jeho obyvatelé zde přicházeli většinou z káznice v rakouském Steinu. I zde byli střeženi. V každém rohu postavená strážní věž neměla pouze reflektor, ale především kulomet. S jídlem Němci šetřili a když byl jeden z vězňů přistižen při krádeži několika brambor se šrotem, které byly určeny pro slepice, čekal ho pobyt v tzv. černé díře.
Koncentrační tábor Theimwald byl rozdělen na Theimwald A (pro totálně nasazené a vězně z III.říše) a Theimwald B (pro vězně z Ruska). Velitelství ostrahy tábora bylo v ruské části (dnešní brána do bývalého závodu MND).
Tábor Theimwald B byl rozdělen na dvě části. Na ženskou (260 osob) a mužskou (60 osob). Celkem zde tedy žilo přes 320 vězňů. Pro své věznitele však byli jen pouhými "sviněmi a špinavými psy".
Podmínky v koncentráku byly obdobné s prostředím v ruského lágru. Přesto zde byla alespoň jedna výhoda. Jednou za měsíc mohl vězeň napsat a taky i dostat dopis. Samozřejmě za předpokladu, že neměl vážnější konflikt se strážci kázně. Jen tehdy dostal každý měsíc jeden předepsaný tiskopis dopisu se všemi poučeními. Pokud našel cenzor v dopise něco závadného, dopis neodeslal a vězeň pak musel zase měsíc čekat.
Jediným štěstím pro dvě stovky obyvatel koncentráku bylo to, že větší část dozorců byli Češi z blízkého okolí. I když také oni museli poslouchat rozkazy vůdců, přece jen dokázali najít skulinku, jak vězňům život alespoň trochu ulehčit. Přimhouřením očí ve vhodný okamžik mohl zvednout vězeň kousek chleba či něčeho dobrého, co jim na dostupných místech občas nechali místní obyvatelé.
Na ploše asi pětadvaceti metrů čtverečních místnosti v dřevěném baráku se tísnilo celkem šestnáct lůžek na dřevěných patrových postelích. Každý z vězňů měl k dispozici jedinou deku. Leželo se na slámě. V každém ze čtveřice těchto baráků byly takovéto místnosti čtyři. Umývárna a latríny stály mimo tyto stavby. Stejně tomu tak bylo i s pitnou vodou.
Životní podmínky zde byly kruté, obzvláště v zimě. Její začátek i konec byl vždy úředně oznámen. Aby vězni přežili, dostávali na každý den jen jeden kbelík uhlí pro malá kamínka. Tuhá zima nutila vězně ke sběru topiva v lese. Nacistická stráž však vězňům, kteří zapalovali klestí, ihned ohníčky uhasila. Samozřejmě následoval fyzický trest. Namísto občasného volného sobotního odpoledne a nedělního odpočinku následovali další směny navíc. Proto se obyvatelé lágru raději snažili mrazy přečkat o zimě a hladu.
Ruské vězně bylo lehké rozpoznat. Na svých šatech uniformovaného typu a šedočerné barvy nosili na prsou výrazné označení OST. To muselo být pevně přišito a pokud by někdo měl chuť je odpárat, musel počítat s krutým trestem. Prádla byl nedostatek. Plátno, v kterých byl balen střelný prach, vězni využívali pro svou potřebu. Šili z něj tajně oděvy. To bylo taky zakázané. Celoroční obuv byly pouze dřeváky.
Základem obědu i večeře byla jídla z krmné řepy - zvaná "kvaka". Surovina původně určená pro dobytek, se železnou pravidelností se objevovala denně na miskách obyvatel lágru. Proto se snažili ušetřit od snídaně alespoň kousek chleba, aby trochu pozměnili nevábnou chuť stravy.
Vězňům zde pomáhalo několik Čechoslováků. Hlavní roli zde hrál místní rodák a dozorce koncentráku Jan Budík. S ním úzce spolupracoval obchodník Bohumil Polanský, vězni zvaný "Táta Theimwaldu" nebo prostě jen Božek. Majitel obchodu nebo jeho dvě děti vždy našli způsob, jak do blízkosti tábora dopravit nějaký ten bochník chleba, či zprávu. V únoru 1942 byla jeho činnost odhalena a soudním rozhodnutím za "protiněmeckou činnost" obchod uzavřen. Božek se však přihlásil u Arbeitsamtu a nastoupil nejprve u firmy Pohl a Lückel, později pak Krasnik-Grübaum a pokračoval v pomoci vězňům. Společně pak vymysleli dvě mrtvé schránky ve dvou kůlnách na nádvoří továrny. Dva hřebíky svým natočením signalizovaly obsah schránek. Podobné skrýše byly i v lese. Zprostředkovatelé za sebou nechávali na hřebíku zelenou větévku, vězni zase suchou.
Otázka financování nákupu jídla byla též dobře vyřešena. Na adresu Božka chodily peníze od rodin uvězněných. Ten si vedl přesnou evidenci a za peníze nakupoval potřebné potraviny. Vyúčtování pak předával ke kontrole jednomu z vězňů. Postupem času však upadl do podezření. Když jednou jel na kole ke koncentráku, zastavil je hradlař Posák, který mu také v jeho činnosti pomáhal, se slovy, že na něj číhají Němci. Božek u něj v kůlně vysypal chleba a pytel naplnil klestím. Takto přijel až k hlídce, která ho už čekala. Ta poručila pytel vysypat, ale Božek se bránil, že veze jen klestí na podpal. Překvapení Němců, když vysypali místo chleba jen suché větve, bylo velké. Chtě nechtě Božka museli propustit. Ten se vrátil k Posákům a chleba ještě ten den doručil na smluvené místo.
Nacistům se podařilo pouze zjistit, že vězňům pomáhá jakýsi "fotr". Proto vyslýchali jednoho starého pána z Charvatské, kterému se tak přezdívalo. I když Gestapo použilo mnoho svých metod, nevypátrali nic. Tátu však několikrát přistihla německá hlídka, jak předává chleba jednomu z vězňů. Vše naštěstí vyřešila jen pokuta. Obyvatelé Theimwaldu však rozhodli, aby byla zaplacena z jejich finančních prostředků. Nechtěli, aby rodina postiženého trpěla za svou pomoc.
Od potravinové pomoci už nebylo daleko k dalším plánům. Dozorce Jan Budík v uniformě legií prošel celým Ruskem a znal tedy i jazyk. Vězňové s ním brzy našli společnou řeč a myšlení. Scházeli se v jedné obuvnické dílně Jakuba Fabičovice (dílna se nacházela pravděpodobně někde na hlavním nádvoří Muny), kde se zrodil i plán útěku. Nebyl první. Již dříve se o to někteří pokoušeli, kromě jiného i odpadovým kanálem. Drtivá většina jich však byla chycena. Jejich potrestání museli ostatní "pro výstrahu" přihlížet. Při poradě u obuvníka Jakuba byl kromě něj, Božka a spiklenců taky dozorce Budík. Jeho žena mu právě spravovala uniformu, a proto přišel v civilu. Tato náhoda se ve světle dalších dnů ukázala nad jiné šťastnou.
Z dvaceti spiklenců jich devatenáct uprchlo. Ten poslední, nějaký Fedor, zůstal v táboře. Proč? To se dnes už nikdo nedoví. Tento Fedor se po několika dnech vyšetřování dostal do hledáčku Gestapa. To ho zatklo a přinutilo ho, aby označil spiklence útěku. Fedor povolil a udal Božka a obuvníka Jakuba. Ti byli v tichosti zatčeni Gestapem. V křížovém výslechu Jakub popřel, že by Božka vůbec kdy viděl. Stejně tak tvrdil, že je vyloučeno, aby kdokoliv cizí vstoupil do jeho dílny. Velice dobrou němčinou Gestapo přesvědčil. Navíc jeho nadřízený, leitnant Kubesch potvrdil jeho oddanost k III. říši. Fedora s Božkem odvezlo Gestapo do Vídně. Když se naposledy viděli, Fedor křičel, ať se Božek přizná, protože jinak jeho zastřelí. Jeho tvář byla poznamenána gestapáckými metodami.
Udavači tentokrát paradoxně pomohli. Nekončící zprávy o odbojové činnosti Božka v době, kdy seděl ve vězení pod dohledem Gestapa, byl tím nejlepším důkazem neviny, jakýsi mohl přát. Po patnácti týdnech vězení byl propuštěn. Dostal však na výběr. Buď se přestěhuje do Protektorátu (Poštorná patřila do Reichu) nebo půjde znovu do kriminálu. Jeho nové bydliště bylo ve Žďáru nad Sázavou. Do Břeclavi směl přijet pouze každou druhou sobotu. Jeho odbojová činnost však nepolevila. Do potravinové pomoci se zapojila i jeho žena. Po čase však Gestapo znovu udeřilo. Táta Božek byl znovu zatčen a odvezen do Vídně. Ani teď nepromluvil. Byl ale jako "nepolepšitelný škůdce německého národa" poslán do pověstného tábora Mauthausen. Nakonec však prošel táborem Solenau a skončil v táboře Traismauer. Stal se vězněm P200 a byl zde vězněn až do 19. dubna 1945. Toho dne uprchl a po několika týdnech se mu podařilo dorazit domů.
Zdroj: RT - 1995
Text poskytl: David Varner
Foto: Víťa Hašek